Středověké válečnictví
Kořeny válečného umění středověku bychom měli hledat hlavně u barbarských kmenů útočících na římské impérium v době stěhování národů. Při vzniku pozdějších tzv. barbarských říší sice noví vládci přebírali mnohé z antických výdobytků, avšak oblasti válečnictví se to moc netýkalo (proč přestat používat způsob boje, který mi pomohl zvítězit ? J) Oproti starým Římanům (jejichž legie však také byly silně "barbarizovány") měli germánští i jiní nájezdníci méně rozvinutou strategii a taktiku, o disciplíně nemluvě, ale v mnoha jiných oblastech např. v metalurgii se jim plně vyrovnali. K samotnému způsobu boje můžeme říci, že oproti pozdější době vrcholného středověku nebyla ještě tak jasná převaha jezdectva Nejčastějšími zbraněmi, kromě těch dosluhujících římských, jinak byly sekery a kopí, někdy též saxy (krátká sečná zbraň); meč měl málokdo, stejně jako kroužkovou nebo šupinovou zbroj.. Jednotlivé národy také měli určité vlastní válečné "specialitky" - například Frankové používali sekery francisky a zvláštní kopí uzpůsobené ke strhávání štítů. Ve zbrojířství vynikala Franská říše, nejmocnější stát kontinentu - dochovaly se dokonce královské výnosy zakazující vývoz kroužkových košil ke Slovanům či prodej mečů Vikingům. (Leckterý meč zakoupený Vikingem ve franském pobřežním městě se tam za pár let vrátil. A ne jako přítel J) Co se Vikingů týče jejich výzbroj a způsob boje se, navzdory vžitým představám, příliš nelišily od zbytku Evropy (rohaté přilby jsou sice hezká věc, ale žádná se nikdy nenašla J) Výjimečnost těchto nájezdníků spočívala především v jejich umění mořeplavby. Zatímco v období stěhování národů se do bojů zapojovaly široké vrstvy, se vznikem raně středověkých států se začíná oddělovat samostatná společenská třída válečníků o kterou se panovnická moc opírá a ze které později vznikne aristokracie. Zbytek lidu už potom není v bojích příliš potřeba. (Výjimečná situace: V 9. století, když Vikingové vehementně útočili na Anglii svolal král Alfred Veliký zemskou hotovost tzv. fyrd. Místo statečných mužů podobných těm Anglosasům, co tři století předtím dobývali Británii, se však sešel spíše houf vyjukaných chasníků s vidlemi J) Za jeden z důležitých mezníků středověkých válečných dějin můžeme považovat bitvu u Hastings svedenou roku 1066, kde porazili Normané (potomci Vikingů usazených na severním pobřeží Francie, v té době už však plně pofrancouzštělí) anglosaské vojsko pod vedením Haralda z Wessexu. Význam bitvy spočívá v tom, že proti většinou opěšalým Anglosasům použili Normané těžkooděnou jízdu a slavili úspěch. V 11. století tedy začíná bojištím dominovat rytířské jezdectvo. Jelikož normanští válečníci hráli počátkem druhého tisíciletí prim na bitevních polích Evropy, nese část výstroje tehdejšího těžkooděnce jejich jméno - např. kónická normanská přilba, či mandlovitý normanský štít (ve znameních na štítu sloužících k rozpoznání válečníka mají počátek šlechtické i jiné erby, jimiž se zabývá heraldika) Technologický pokrok přinesl na pole zbrojí a zbraní určité inovace. Díky rozvoji metalurgie stoupá od přelomu tisíciletí četnost výskytu zbrojí a nákladnějších zbraní (zejména meče), a také kvalita (místo surového železa a damašku se začíná používat ocel). Ve 13. století vstupují na scénu přilby kryjící celou hlavu a také se objevují první plátové zbroje. Reakcí na toto schovávání se do hromady železa je vývin drtivých zbraní - palcátů, řemdichů, bijáků a válečných kladiv. Sotva však výzbroj těžkooděnců dosáhla vrcholné úrovně, přišel pomalý začátek konce jejich vlády nad bitevními poli. Blížil se zejména díky jejich finanční náročnosti a nedisciplinovanosti, ale nejen kvůli tomu. V Evropě 14. a 15. století spatřilo světlo světa mnoho nápadů, jak se vypořádat se zdánlivě neporazitelnou težkooděnou jízdou: Ve stoleté válce nalezly dobré uplatnění anglické dlouhé luky, jimiž vystřelené šípy byly schopné prorazit i plátovou zbroj. Podobný účinek měla i kuše, která se často používala i přes zákaz ze strany papeže. Další šikovné vynálezy se urodily v hlavách švýcarských horalů: jde o různé halapartny, píky a lucernská kladiva, kterými se jezdci strhávali z koní (nebo rovnou zabíjeli koně) a následně doráželi na zemi J. Řadu rozjetých těžkooděnců mohla také spolehlivě zastavit "zeď z kopí." Jako Češi bychom rovněž neměli zapomenout na husity, jejichž taktika tzv. vozové hradby byla pro jejich nepřátele opravdu tvrdý oříšek. Palné zbraně používané v této době byly dobré hlavně na plašení koní J, avšak poté, co se na samotném sklonku středověku začaly postupně zdokonalovat, nastal v Evropě úplný konec rytířských vojsk.
Počátky šermířského umění
Výsadní postavení mezi středověkými chladnými zbraněmi měl bezpochyby meč. Tato zbraň zůstává dodnes v povědomí lidí jako symbol rytíře, což je pozůstatek daleko významnější, hlubší a složitější symboliky souvisící s touto zbraní ve středověku - můžeme jmenovat teorii dvou mečů, která měla podle příkladu apoštolů dávat jakýsi vzor rozdělení moci v křesťanském světě; taktéž si můžeme připomenout notoricky známý akt pasování rytířů. (tak mě napadá: zkuste si představit pasování třeba sekerou, kopím nebo palcátem J Že to jde dost špatně? Tak na tom meči asi fakt něco bude) Se zdokonalováním výrobních postupů se v průběhu středověku stávají meče méně těžkopádnými avšak zároveň odolnějšími vůči poškození. Z toho vyplývá, že se mohou začít používat různé komplikovanější výpady a zároveň kryty - předtím se bojovníci mohli krýt, z důvodu nižší "trvanlivosti" zbraní, pouze štítem. Dalším výrazným posunem ve vývoji byl vznik obouručního meče a také kroužku kryjícího prsty připevněného k záštitě, který umožňoval snazší ovladatelnost. V pozdním středověku se z této původně výhradně šlechtické zbraně stává poměrně běžný bojový prostředek (Oproti třeba 10. století, kdy mohl člověk všechny meče v okruhu mnoha mil spočítat na prstech; aniž by byl mutant ) Všechny tyto skutečnosti nahrávají vzniku jednotlivých šermířských škol a vydávání publikací o šermu. Nejstarší dochována příručka tohoto typu pochází ze 14. století a jejím autorem je jistý pan Lichtenauer. Daleko známější (a dnešními šermíři i rádobyšermíři používanější) je ovšem o několik desetiletí mladší kniha Talhofferova. Tyto knihy prezentují styl boje zvaný německá šermířská škola; nedlouho poté vzniká zároveň škola italská a časem i španělská francouzská - ty už se však specializují na boj kordem - zbraní jež se vyvinula z mečů pro civilní použití. Výraz "civilní použití" je mimořádně důležitý: meč totiž v období před koncem středověku nekonal svou práci pouze v bitvě, ale také v mnoha jiných situacích. Z nich je nutné jmenovat především soudní souboj, jeden z takzvaných ordálů čili božích soudů, dnes označovaných termínem iracionální důkazní prostředky. Prvky bojové techniky popisované ve výše zmíněných knihám šermu byly určeny převážně pro soudní souboje. (Jak jistě účastníci dřeváren vědí, není v bitvě o vysokém počtu bojujících místo pro žádné vychytávky, komba či dodělávky) V šermířských knihách pozdního středověku je popisován boj s různými zbraněmi a kombinacemi i předměty sloužící původně k jiným účelům, meč však mezi tím vším hraje prim. Ovšem jen do té doby, než jej vystřídá jeho mladší bratr kord. Zajmavé knihy Nyní přichází na řadu poslední a zároveň nejdůležitější bod této sekce naší stránky. Zde je seznam některých knih a knížek vztahujících se ke středověkému válečnictví, kde vám vše vysvětlí mnohem lépe než moje maličkost:
Duby, Georges.: Neděle u Bouvines. 27. červenec 1214. Praha 1997.
Featherstone, D.: Válečníci a války ve starověku a středověku. Praha - Plzeň 2001.
Hradský J. - Habáň P.: Kouzlo chladných zbraní.Banská Bystrica 2001
Klučina, P. - Romaňák, A.: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Díl I. 5. - 17. stol. Praha 1983.
Klučina P. a kol.: Od zbroje k stejnokroji. Praha 1988.
Šindelář, V.: Šermíři, rváči a duelanti. Praha 1996.
Touha
(Tony, 9. 7. 2009 15:26)